Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bezcitný

2. 07. 2015 8:00:00
Ležel na nemocničním lůžku a z jeho těla na obě strany vedly drátky a hadičky. Do kapačky, do různých monitorovacích přístrojů.

Nevěděl, k čemu a na co vše slouží, ale bylo mu to vcelku jedno. Jako spousta jiných věcí.

Co mu tak docela jedno nebylo, byl fakt, že se konečně dostal až sem. Čekal na to několik nekonečných let. Od chvíle, kdy mu jeho rodinný doktor po sérii různých vyšetření překvapivě řekl, že pokud nedostane nové srdce, zemře nejspíše mnohem dříve, než si umí představit.

K pátému křížku to měl na dohled a za něj ... už bez nového srdce nakukovat neměl ...

Tikání hodin nad vstupními dveřmi do nemocničního pokoje tak odměřovalo čas stejně jako slabý a nepravidelný tlukot jeho srdce. Vlastním rytmem žily kapky, putující do jeho žil, doprovázené občasnou bublinou, putující hadičkou vzhůru. Pokaždé, když se nějaká bublina z hadičky osvobodila, zrychleným tempem vyplula k pozvolna nepostřehnutelně klesající hladině roztoku, která pak ožila do všech stran se rozbíhajícími vlnkami.

Protože odmítal své životní tempo přizpůsobit nemocnému srdci, čekání na nové si tak dobrovolně častokrát zpestřil mnoha zbytečnými kolapsy a návštěvami nemocnice. I několika chirurgickými zásahy, které vždy vedla ta samá lékařka.

Při příjmu se zdravili už jako dobří známí. On jako vždy pochválil její štíhlé kotníky a dlouhé rezavé vlasy. Nechal si o ní kdysi zjistit, že je skoro o deset let mladší než on, bezdětná, vdaná. A k tomu špičkový chirurg. Nic jiného o ní nevěděl a vědět nechtěl. Jako i na jiných ženách po celý jeho dosavadní život zajímalo ho na ní ještě jen to, jaké sexuální vzrušení mu mohla nabídnout. Nezávazně.

Představa, že by vedle nějaké ženy usnul a pak se vedle ní probudil, v něm vzbuzovala ... ne, chyba, taková představa v něm právě nikdy nic nevzbuzovala.

Byla mu taková představa lhostejná. Stejně jako cokoliv jiného, u jiných probouzejícího nějaké ... emoce.

Neznal význam toho slova, neznal ani omračující city. A pokud je někdy od někoho potřeboval, koupil si je. Nebo vymanipuloval. Stačilo se jen zamyslet nad tím, co povede k cíli rychleji a bude ho stát menší úsilí.

Občas hrálo roli i to, co ho při získávání svých potřeb více pobavilo a zahnalo na nějakou dobu neurčitou prázdnotu jeho bytí.

Úspěch v práci mu dovoloval brát si plnými hrstmi opravdu skoro vše, na co dostal chuť. A i když mu byznys kradl většinu času, nějaký prostor na soukromí mu přeci jen zůstal.

Své nejintimnější soukromí bral také jako kšeft. Má dáti ...dal. Nebo spíše ... dala a dostala.

Proto jeho koupelna, jinak vybavená i luxusní vířivkou s místem pro několik osob, obsahovala jen jeden používaný kartáček na zuby. Ložnice s přímým vstupem na terasu a do rozlehlé udržované zahrady a s postelí ve tvaru kruhu o poloměru víc jak tři metry hostila jen jeden polštář a jednu přikrývku.

Od lékařky ale nic nedostával. Jen dobře míněné výtky, podávané s profesionálním úsměvem a zprávy o svém zdravotním stavu. Vzal to na vědomí jako mnoho jiných faktů a neviděl důvod na jejich vzájemném vztahu cokoliv měnit.

Ani dnes ne.

Vyslechl si základní informace o dárci. Mladší muž než on. Mozková smrt. Zapsaný v registru dárců bez nutnosti dalších zdržujících formalit. A jeho zdravé srdce je na cestě sem.

„Jste připravený?“ usmála se.

„Co máte na mysli, paní doktorko? Připravený na zákrok? Na smrt? Na nový život? Myslím, že na nic z toho se dokonale připravit nemůžu. Nebo snad ano?“

„Promiňte, máte právo to takhle vnímat.“ předvedla ukázkovou asertivitu.

Odvrátil od ní hlavu a ponořil se do svých myšlenek. Když se otočil zpět, v pokoji už stála jen sestra s injekční stříkačkou.

„Určitě vše dobře dopadne“, usmála se vlídně. Odpojila pravidelně kapající roztok z kanyly a vsunula do ní stříkačku. Během několika vteřin ucítil chlad v žilách a pak se s ním roztočil okolní svět. Než stačil říct, že se mu na kolotoči odjakživa dělá špatně, ztratil vědomí.

Tým na operačním sále pracoval jako jeden organický stroj, jehož jednotlivé součástky jsou dokonale synchronizovány.

Lékařka v jeho čele si ani na okamžik nepřipustila neprofesionální myšlenku, že nové srdce dostává člověk, který snad, pokud ona věděla, žádné vlastní srdce neměl. Protože kdyby měl, nemohl by před pár týdny svými kroky, jen pro vidinu zisku, bezohledně zruinovat obchodní společnost, ve které měl rozhodující finanční podíl její manžel. Od rána dnes probíhala, v pár desítek kilometrů vzdáleném hlavním městě, exekuční dražba zbývajícího majetku společnosti v bankrotu.

Když se probral, za nemocničním oknem se již stmívalo. Jeho dech řídila plicní ventilace a nad sebou uviděl známou tvář operatérky.

„Vnímáte mne? Rozumíte mi? Pokud ano, zamrkejte třikrát.“

„Výborně! Operace trvala přes čtyři hodiny a proběhla bez komplikací, nové srdce se rozběhlo tak, jak mělo. Pokud půjde vše dobře, ráno vás odpojíme od ventilace a pak se dozvíte další. Pokuste se usnout. Čekala jsem jen, až se proberete. Odcházím domů, uvidíme se zase zítra.“

Nechápal, co se děje! Každé její slovo se mu nesmazatelně vrývalo do mozku díky hlasu, který mu najednou zněl jinak, než dříve. Neskutečně přitažlivě.

Stejně tak na něj působily rysy tváře s vějířky unavených vrásek kolem očí. Vlasy. Rty. Nechápal smutek tam někde uvnitř sebe při slovech, že ji uvidí až zítra. Kdyby mohl, rozechvělým hlasem by zkusil kultivovaně říct to, co uvnitř jeho srdce zoufale křičelo – neodcházej, prosím, neodcházej, bojím se zůstat takhle sám, bez tebe, bojím se, že to nezvládnu!

Nepoznával sám sebe. Nerozuměl ani zbla tomu, co najednou ... cítil.

A možná se něco z toho, co se odehrávalo uvnitř něj, odráželo v jeho očích. Protože se mu do nich na chvíli zmateně a upřeně zahleděla. Při odchodu z pokoje se ještě otočila a usmála se ... jinak, než dříve. Cítil, že ještě okamžik a ... skoro úlevně vydechl, když za ní tiše zaklaply dveře JIPky a jeho až pak na spáncích zastudily dvě slzy. První, které kdy vycedil ...

Vysychaly na jeho kůži stejně rychle, jako tam někde uvnitř jeho srdce vytrysklo poznání a pochopení ...

Nasedala do auta stále rozpačitá z toho, co se mezi ní a pacientem před chvilkou odehrálo. A že o něco důležitého šlo, cítila zcela zřetelně. Jen to neuměla nebo nechtěla definovat.

Zamknuté dveře domu jí napověděly, že se manžel z dražby ještě nevrátil. Až teď si vzpomněla, že si před operací vypnula mobil. Zadala bezpečnostní kód a nechala telefon naběhnout. V krátkých intervalech chodily zprávy o zmeškaných hovorech z jednoho neznámého čísla a jedna od manžela:

„Promiň, lásko!“

Co má prominout? A proč? Chaotické víření myšlenek přerušilo vyzvánění interkomu. Podívala se do obrazu z kamery a viděla dva muže, uniformovaného policistu a někoho v padnoucím obleku. Za nimi auto potichu metající modré blesky. Sama nevěděla, jak se ocitla v otevřených dveřích a jako ve snách naslouchala slovům z úst muže v civilu:

„Pokoušeli jsme se vám dovolat a schůzku si domluvit, ale byla jste mimo dosah. Je mi to moc líto, ale nemám pro vás dobrou zprávu. Váš manžel je mrtev, prostřelil si hlavu během probíhající dražby. Vzhledem k tomu, že byl v registru dárců orgánů, odvezl si ho skoro okamžitě zdejší transplantační tým. Nepozvete nás radši dovnitř?“

Mechanicky kývla hlavou, ale než stačili vejít, mužovi se melodicky rozezněl mobil v náprsní kapse. Na stole v pokoji vyhrával i její telefon ve chvíli, kdy už společně nasedali do auta s majáčkem. Řidič ve zběsilé rychlosti kličkoval mezi ostatními auty směrem k nemocnici, ve které pracovala.

Když pohlédla otevřenými dveřmi do pokoje jednotky intenzivní péče, na malý okamžik ji přestalo bít srdce. O to zběsileji se pak znova rozeběhlo ...

Krvavé cákance. Na posteli. Po stěnách. Kolem stropního svítidla. Na zemi v temné kaluži na zádech ležel její pacient s rozdrásaným hrudníkem a prázdným otvorem mezi roztaženými žebry, na kterých zůstala jeho křečovitě sevřená ruka. Druhá byla volně podél těla a v dlani svírala srdce. Vedle těla byl na zemi krví načmáraný vzkaz, který v daný moment pochopila jen ona:

„Promiň, lásko!“

Autor: Karel Boháček | čtvrtek 2.7.2015 8:00 | karma článku: 34.38 | přečteno: 1850x

Další články blogera

Karel Boháček

Názory muže za zenitem – 2. Jak často si chlapi navzájem poměřují penisy?

Odpověď na tuhle otázku je opět poměrně jednoduchá, i když nutno přiznat, že přímočarost dotazu je zdánlivě zavádějící.

20.9.2017 v 8:08 | Karma článku: 27.03 | Přečteno: 1986 | Diskuse

Karel Boháček

Názory muže za zenitem – 1. Vyspat se s chlapem na prvním rande ... nebo ne?

Netroufám si tvrdit, zda to ženy doopravdy tak často řeší či nikoliv. Nicméně mediálně se zdá, že v rámci hledání vztahu je to často diskutovaný problém.

13.9.2017 v 13:13 | Karma článku: 31.44 | Přečteno: 4275 | Diskuse

Karel Boháček

Za dobrodružstvím ostrova Marathonisi

Proslulý řecký ostrůvek Marathonisi v Jónském moři je známý i pod názvem Želví ostrov. Jednak pro svůj tvar, druhak si tady kolem jeho břehů můžete i užít pozorování vzácných želv karet.

11.9.2017 v 8:08 | Karma článku: 20.98 | Přečteno: 366 | Diskuse

Karel Boháček

Plavba kolem řeckého ostrova Zakynthos

Zakynthos (anglicky nebo italsky Zante) je ostrov v západní části Řecka. Nachází se v Jónském moři v kraji Jónské ostrovy. Rozloha 410 km2 a délka pobřeží 123 km z něj činí třetí největší ostrov v tomto kraji.

1.9.2017 v 8:25 | Karma článku: 23.50 | Přečteno: 927 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Pavel Ponec

Takový běžný den nové doby

[krátká povídka inspirovaná nešťastnými událostmi nedávných dnů] Jarmila doběhla domů unavená, špinavá, ale bez viditelných zranění,

16.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 12.74 | Přečteno: 298 | Diskuse

Iva Marková

Tomáš a Jakub

Osmiletý Tomáš hlídal před obchodem svého ročního bratra v kočárku. Maminka šla nakupovat se samozřejmostí, že na Tomáše je spoleh...

9.9.2017 v 23:43 | Karma článku: 12.77 | Přečteno: 680 | Diskuse

Eva Sádecká

Přišla ke mně láska

A řekla, že nemohla přijít dřív, dokud jsem jí sama neotevřela. Objala mne. Vzala do náruče a tančila se mnou po pokoji. Posadila se ke mně a začala vyprávět. Znělo to jako rajská hudba. Jako bych se po létech vrátila zpátky domů.

2.9.2017 v 20:08 | Karma článku: 11.83 | Přečteno: 409 | Diskuse

Iva Marková

Klarinet

Byl jednou jeden kluk. Takový už trochu větší kluk. Asi třicet nebo čtyřicet mu bylo, já nevím........

25.8.2017 v 23:09 | Karma článku: 13.91 | Přečteno: 315 | Diskuse

Pavel Kamas

Letní příběh o ne-moci

Jmenovala se Koky. Lépe řečeno Kok, ale jelikož byla slečna, Koky znělo lépe. Někdy jí rodiče a kamarádi říkali kočka. Nebo zlatá kočka.

20.8.2017 v 21:35 | Karma článku: 8.56 | Přečteno: 295 | Diskuse
VIP
Počet článků 749 Celková karma 23.95 Průměrná čtenost 1118

Facebook Blog iDnes

 

Největší ďáblova lež spočívá v tom, jak nalhává lidem. že ... vůbec neexistuje, 

říká autor knihy

 

Nikdy jsem to s holkama neuměl

 

a blogového projektu

 

Kraťasy

kkkkk



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.