Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

S někým v dohledu se prostě nevyčůrám

10. 07. 2017 12:00:00
Dlouhá cesta autobusem a před ní půllitrový hrnek čaje. Kolik mi to tenkrát bylo? Sedmnáct? Do té doby vše v pohodě ...

Po dvou hodinách drncání a neustálého vibrování na sedačce jsem pociťoval nutkání tak silně, že jsem se nenápadně rozhlížel, zda to nutkání dokonce není i slyšet.

Když se po další hodině jízdy blížila slíbená přestávka, naprosto regulérně jsem si potil i mezi staženými půlkami a bledost mého obličeje vzbuzovala soustrastné pohledy nejbližšího okolí. Ti otrlejší mi nabízeli igelitovou tašku v domnění, že právě a jen rozbouřený žaludek je můj hlavní problém.

Autobus konečně zastavil a všichni se hrnuli ven. Já? Se strachem, že se mi s každou další sekundou, kdy se nevyprázdním, snad močový měchýř roztrhne ... jsem se pouze šoural. Otřesy způsobené chůzí v mozku vyvolávaly až panicky bolavá zemětřesení.

I přes to jsem ve frontě na jeden pisoár a jednu kabinku nebyl poslední. Docela to odsýpalo a tak během několika dalších minut, které mi přišly ovšem delší než hodiny, jsem stál na doslech i dohled pisoáru a poslouchal různé komentáře spolutrpících včetně zvuků spojených s dopadem proudící tekutiny do keramiky.

A pak se to stalo. Stál jsem rozepnutým poklopcem nad pisoárem, na krku cítil dech dalšího zoufalce a někdo vzadu pronesl netrpělivě:

„Tož kdo to tam, kurňa, zdržuje? Sa tu móžem aj pochcať!“

A ve mně se stresem všechno sevřelo a neuronil jsem ani kapku. Tíživé ticho se mi zabodlo do páteře, přinutil jsem zapnout zip a potáceje se pryč jsem skoro v mdlobách vnímal cizí jasně uvolňující zvuky dalšího v pořadí s jeho úlevným:

„Konečně!“

Štěstí v neštěstí bylo, že to křoví v blízkém parku nemělo trny a bylo poměrně neprůhledné. Vytvořilo zdání soukromí a já se konečně vyprázdnil. Trvalo to tak dlouho, až jsem dostal strach, že to snad nestihnu vytřepat vše dřív, než se začne autobus rozjíždět vstříc dalším dobrodružstvím.

Od oné události se podobné situace začaly opakovat na každých veřejných záchodech. Když jsem se postavil k pisoáru a na levém rameni cítil jednoho spolutrpícího a na pravém dalšího a poslouchal jejich úlevné zvuky, sám jsem opět statečně ... držel. Proto jsem se snažil dopředu eliminovat potřebu navštívit společné veřejné toalety, a když už jsem na ně musel, snažil jsem se vyhlídnout si nějakou sympaticky vyhlížející uzavíratelnou kabinku. Bylo-li plno ... číhal jsem trpělivě na správný okamžik a nasadil tvrdé lokty v boji o pocit samoty.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Další hodně nešťastný zásek jsem si připsal v době, kdy jsem již jako dospělý mladík bojoval s klíšťovou encefalitidou. V horečkách přes jednačtyřicet, zavodňovaný a vyživovaný nitrožilně, stal jsem se obětí lumbálky. Čili lumbální punkce, při které se odebírá mozkomíšní mok tupou silnou jehlou přímo z meziobratlového prostoru. Tenkrát bylo po ní nařízeno ležet dvacet čtyři hodin ve vodorovné poloze na zádech.

Byl to můj třetí den v nemocnici a první den, na který si vzpomínám. Dva dny jsou mlha a mrákoty a občas hlas nějaké sestry nebo lékaře.

Horečka polevila na tenkrát neuvěřitelně přijatých čtyřicet a já se rozhlížel kolem a komunikoval. Na pokoji jsme byli čtyři. Dřevorubec s tím samým, co já. Další dřevorubec s podezřením na vzteklinu od pokousání liškou. A pak nějaký tatínek s malou holčičkou, oba je pokousal neznámý pes a tak tam absolvovali společně protivzteklinovou injekční kúru. Hezky přímo do bříška.

A tak jsem ležel a ležel a švitořil na všechny strany asi tak čtyři hodiny, když jsem začal pociťovat nutkání. Za další dvě hodiny jsem sice věděl, která sestřička je fajn a kterou spolunocležníci megerou zovou, ale také mi docvaklo, že dvacet čtyři hodin zadržovat nevydržím.

Neprozřetelně jsem se zmínil nahlas, že potřebuju. Jeden z dřevorubců aktivně zazvonil na sestru a ta když viděla mou snahu se zvednout, spráskla ruce:

„Vy jste se snad zbláznil? Chcete umřít? Koukejte ležet, přinesu bažanta!“

Bažanta? A co to je? Vůbec jsem nerozuměl, žádná zkušenost. Když tu plastovou věc přinesla, prolétlo mi mimoděk hlavou, že jsem se tu nezbláznil já, ale někdo jiný, když se domnívá, že se do toho na pokoji vyčůrám.

No a k dovršení všeho mi sestřička tu věc podala a postavila se pár centimetrů od mého horečkou rozpáleného čela a zpěvavě protáhla:

„Tak dělejte, nemááám tu jen vááás!“

Stydlivě jsem bažanta zasunul pod peřinu, do hrdla vložil strachy smrsknutý úd. A co myslíte? Kdo myslí, že nic, zapíše si malé nepodstatné plus.

Sestřička se snažila. Na břicho mi nahřátý termofor podala. Vodu z kohoutku do umyvadla hlasitě pouštěla. Žel, jen tím navyšovala má muka plynoucí z potřeby a zároveň nemožnosti se vyprázdnit.

Nakonec útrpně prohlásila:

„Tož já skáknu pro doktora, ať vás vycévkuje.“, a zmizela z pokoje.

Během minuty mi moji starší a zkušenější nemocní „kamarádi“ stačili cévkování popsat tak veskrze kladným způsobem, že se najednou ozvalo hlasité žuch! A já klečel na čtyřech vedle postele na linu.

Páteř s hlavou v jedné rovině, vydal jsem se směr záchod. Hlasité povzbuzování všech kolem mi dodalo sílu a také jsem měl štěstí. Hned vedle našeho pokoje byly sprchy a nikdo v nich. Vplížil jsem se, do jednoho většího zděného sprchového kouta, nad podlahovou vpusť a s pocitem naprostého soukromí se konečně v této divné poloze vyprázdnil. Pak už jsem to obrovské vypětí silově nezvládl. Převalil jsem se na bok přes zvýšenou obrubu sprchového kouta a na příjemně chladivé podlaze nekompromisně omdlel.

Probral jsem se ve své posteli. Se zvýšenou ostrahou. Několik sestřiček a lékař se do mě pustili hned, jak jsem začal vykazovat známky života.

Jenže mně běžela hlavou parafráze z komiksu Rychlé Šípy:

„Řežte se mne, bijte si mne, mučte si mne chlebovou polévkou, stejně jsem nejšťastnější člověk na světě ... právě jsem se vyčůral!“

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Už dlouho vím, že je to poměrně rozšířená sociální fobie a málokdo, kdo jí trpí, o ní rád mluví. Říká se jí parureza. Nevybíravě postihuje pány i dámy.

Dobrá zpráva? Je léčitelná. Proberte to v klidu se svým lékařem.

Je i příjemně samoléčitelná. Proberte to v neklidu se svou sexuální partnerkou ...

Autor: Karel Boháček | pondělí 10.7.2017 12:00 | karma článku: 34.92 | přečteno: 2751x

Další články blogera

Karel Boháček

Názory muže za zenitem – 1. Vyspat se s chlapem na prvním rande ... nebo ne?

Netroufám si tvrdit, zda to ženy doopravdy tak často řeší či nikoliv. Nicméně mediálně se zdá, že v rámci hledání vztahu je to často diskutovaný problém.

13.9.2017 v 13:13 | Karma článku: 30.73 | Přečteno: 4072 | Diskuse

Karel Boháček

Za dobrodružstvím ostrova Marathonisi

Proslulý řecký ostrůvek Marathonisi v Jónském moři je známý i pod názvem Želví ostrov. Jednak pro svůj tvar, druhak si tady kolem jeho břehů můžete i užít pozorování vzácných želv karet.

11.9.2017 v 8:08 | Karma článku: 20.94 | Přečteno: 350 | Diskuse

Karel Boháček

Plavba kolem řeckého ostrova Zakynthos

Zakynthos (anglicky nebo italsky Zante) je ostrov v západní části Řecka. Nachází se v Jónském moři v kraji Jónské ostrovy. Rozloha 410 km2 a délka pobřeží 123 km z něj činí třetí největší ostrov v tomto kraji.

1.9.2017 v 8:25 | Karma článku: 23.49 | Přečteno: 907 | Diskuse

Karel Boháček

Pašerácká loď ztroskotala na pláži Navagio ostrova Zakynthos. Anebo ne?

Zakynthos známý také jako „Květ východu“ láká turisty svými vůněmi, tajemnými mořskými jeskyněmi, hojným výskytem karet a samozřejmě i nádhernými plážemi, mnohdy dostupnými pouze z moře.

29.8.2017 v 13:57 | Karma článku: 24.24 | Přečteno: 1400 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Tak trošku o jménech, datech a náhodách

Inspirováno diskuzí pod blogem kolegy Davida Vlka. Člověk by řekl, že jsou věci v životě náhodné, jiní tvrdí, že plánované. Každopádně jsou někdy hodně zajímavé.

19.9.2017 v 21:12 | Karma článku: 9.04 | Přečteno: 118 | Diskuse

Libuse Palkova

Jak dlouho večeříte?

Zatímco u nás je umění žít, jehož součástí je požitek z jídla a posezení u stolu s přáteli, trochu zdiskreditované, středomořské národy jsou v něm naopak mistři.

19.9.2017 v 19:01 | Karma článku: 13.80 | Přečteno: 279 | Diskuse

Karel Trčálek

Uber nebo smrt!

Komu by se chtělo chodit všude pěšky? Párkrát ťuknete do mobilu, ani nepotřebujete hotovost (však už ji nám taky brzy zruší) a už se vezete. Kdepak, pokrok nikdo nezastaví!

19.9.2017 v 17:40 | Karma článku: 6.51 | Přečteno: 251 | Diskuse

Milan Šupa

Holá pravda o válečných štváčích! Netušíte, kdo všechno mezi ně patří

Když se v naší současnosti zcela vážně hovoří o válce mocností a když se na ni intenzivně připravuje, o čem to svědčí?

19.9.2017 v 15:15 | Karma článku: 15.57 | Přečteno: 733 | Diskuse

Jan Pražák

Varování ze záhrobí

„Nebyl to sen, spíš takový obraz, který se mi promítl ráno při probuzení. Viděla jsem dva kříže a měla intenzivní pocit, že to souvisí s námi a s naší dnešní cestou. Dostala jsem strach.“

19.9.2017 v 14:48 | Karma článku: 16.45 | Přečteno: 442 | Diskuse
VIP
Počet článků 748 Celková karma 23.47 Průměrná čtenost 1116

Facebook Blog iDnes

 

Největší ďáblova lež spočívá v tom, jak nalhává lidem. že ... vůbec neexistuje, 

říká autor knihy

 

Nikdy jsem to s holkama neuměl

 

a blogového projektu

 

Kraťasy

kkkkk



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.