Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Miluju svého hasiče :)

21. 01. 2011 6:42:48
Nebyl to dobrý nápad, pošťuchovat ho. Fakt nebyl a já toho brzo litoval...

Ale hezky od začátku. Firma získala zakázku na vypracování energetických auditů mnoha stanic hasičské záchranné služby (HZS) po celé republice. Byli jsme tři projektoví manažeři, na poradě jsme si rozebrali územní působnosti, pohádali se spolu do krve o další členy jednotlivých týmů specialistů. Což neznamená, že by ve firmě byli specialisté neschopní zvládnout předložené úkoly, ale zkrátka, každý člověk má své klady a slabiny a každý manažer má jiné představy o rychlosti, sebekontrole a zodpovědném přístupu svých podřízených.

Každý chtěl mít v týmu ty nejspolehlivější a nejlepší z nejlepších včetně externistů, vše odpovídající jeho představám o kooperaci týmu. Aby rekognoskace přidělených areálů probíhaly v harmonickém souladu a konečná práce na energetickém auditu byla postavena na co nejlépe nachystaných podkladech zpracovaných do standardizovaných výstupů.

Nakonec se podařilo týmy sestavit kompromisně pro všechny a zakázka se mohla rozjet. První telefonický kontakt s velitelem vybrané stanice HZS, zaslání nachystaných emailů se seznamem požadavků, které bylo nutné nachystat do naší návštěvy. Nebylo toho málo. Od faktur za veškeré spotřeby energií a vody tři kompletní roky zpět po stávající projektovou dokumentaci, revizní zprávy a spousty statistických údajů o technologii provozu, směnách, počtech lidí a techniky.

Mě bylo od těchto prvních kontaktů jasné, že získávání podkladů na místě samém včetně zaměření a prověření všech dostupných údajů a... vyhotovení detailní fotodokumentace všech důležitých skutečností z místa samého pro případné řešení neshod mezi projektovou dokumentací a zápiskami skutečného stavu, bude díky velmi ochotnému přístupu jednotlivých velitelů HZS, ukázkou pohodové práce.

A opravdu bylo. Hasiči měli vždy vše dopředu nachystáno, všechno fungovalo tak, jak mělo. Každý člen mého týmu měl na starost svůj díl technologie od stavařiny přes elektro, vzduchotechniku až po vytápění, já dával dohromady fakturaci, revizní zprávy, fotodokumentaci a odchytával rovnou na místě viditelné momenty pro návrhy úsporných opatření do mého pozdějšího výstupního energetického auditu.

Co týden, jedno až dvoudenní výlet na místo, pak zpracovat do výstupního formátu v kanclu a nachystat si soubory v PC pro pokračování v auditu. Další týden nanovo na jiném místě. Nikdy dřív jsem se nedozvěděl tolik faktů o každodenním životě záchranářů, jako při této zakázce. Od pohotovostní techniky pro systém varování, velení a řízení, materiálovou základnu, lidskou specializovanou základnu, jednotlivé 24 hodinové velíny, ložnice pro směny ve službě, tréninkové místnosti, dílny pro opravy techniky, garáže, sklady výstroje, hmotné rezervy nejen v palivech... zkrátka celý ten mechanismus nebo organismus, chcete li, schopný zachraňovat hodnoty i životy.

I na téhle do čtvercově uzavřeného dvorního traktu postavené stanici HZS všechno šlo dle plánu. Byl příjemný zářijový den, pod mrakem, poněkud větrno.

„Tak co, synku, jak to jde?“ zeptal se velitel stanice a já mu tykání neměl za zlé. Padesátník v plné síle, usměvavý, energie i autorita z něj jen vyzařovaly. Můj vysokoškolský diplom, nějaké ty přídavné akreditované kursy zakončené zkouškami i už letité pracovní zkušenosti ze mě stejně před ním dělaly jen vysoce specializovaného... cucáka.

„Díky Vám, jde to dobře. Za hodku budeme hotovi, taky dík za poskytnutý nocleh na stanici.“

Pak do mě vjede ďáblík pokušitel, prubni si staříka, co vydrží a čeho je schopen.

A tak pokračuju: „Snad jen, hodně by nám pomohlo, pokud je to ovšem ve vašich silách, dostat se trochu nad střechu areálu. V projektovce jsou zmínky o nově dělaných opravách na izolacích, zespoda toho moc není vidět, taky bych si to rád, jako všude, nafotil.“

Nepokrytě jsem prášil, všechno bylo tak, jak má být, podklady byly jasné, žádný problém. Nikde jsem si střechy z nějaké výšky nefotil, stačilo je vylézt a překontrolovat. Ale v garáži jsem viděl výsuvnou plošinu a říkal jsem si, že by nebylo marné ho zkusit ukecat vytáhnout ji a nechat se na střechu vyvést.

Pátravě se na mne podíval. Nebyl to dobrý nápad, pošťuchovat ho. Fakt nebyl a já toho brzo litoval...Začal jsem se stydět a chtěl všechno obrátit v žert, jenže jsem to už nestihl, bohužel.

„Ale jistě, synku. Jen na sebe hodím něco navíc a svezu se nahoru s Tebou, taky bych měl vidět, jak střecha na mé stanici vypadá, že jo? Honzo, vyvez plošinu na dvůr!“

Na dvůr? Nakonec, proč ne, aspoň zbytečně nikdo neuvidí, co se tady děje.

Plošina je nachystaná, velitel vyjde na dvůr v takovém zvláštním pogumovaném oděvu, snad do deště nebo kontaminované vody po povodních, čert ví, moc tomu nevěnuju pozornost, na chrstnu obloha stejně nevypadá. Jen vítr zesílil.

Můj tříčlenný tým má hotovo a tak stojí také na dvoře. Nastoupíme a velitel dá kroužením ruky se zdvihnutým ukazovákem najevo obsluze v kabině, že můžeme nahoru. Vozidlo je po stranách pevně zaklíněné do betonového povrchu dvora výsuvnými základnami. Během malé chvilky se blížíme k hraně střechy a já se chystám vyháknout západku zábradlí, ale ruka na rameni mne zastaví. A plošina hranu střechy mine a jde výš. Výš. Ještě výš. A já si vzpomenu na parametry téhle plošiny. Rovných třicet metrů. Jsme tak na dvaceti a já mám nervy v kýblu. Vítr tady fouká takovým způsobem, že mne zákonitě musí každým okamžikem podfouknout pod zábradlím. Navíc se plošina v tom větru pohupuje nahoru i dolů, do stran, rozhodně na mne nepůsobí pevným bodem, přes který lze pohnout vesmírem.

Nesnáším pouťové atrakce a tak je mi během chvilky blbě. Blbě k zblití. Proklínám svou nevymáchanou, s oblibou provokující tlamu. Náraz a větší zhoupnutí dá najevo, že jsme na maximu. Křečovitě svírám zábradlí, zápasím se svým žaludkem, přetahuji se s ním o všechnu tu zatím nenatrávenou stravu. Mám i strach, logický strach z výšky. Každým okamžikem hrozí, že se zbleju jako alík.

Tady z vrchu to vypadá, že se plošinový vůz musí každou chvilkou převrátit nebo že se plošina větrem urve a na plachtění a bezpečné následné přistání se mi nezdála být zrovna stavěná.

„Synku, můžeš fotit, na co čekáš?“ vrátí mne k realitě klidný hlas vedle mne. Stojí rozkročený, jednou rukou se přidržuje zábradlí a na tváři má lehký úsměv.

Ha, prej můžu fotit. To tedy nemůžu, bych se asi musel pustit minimálně jednou rukou toho zábradlí a to se mi nezdá být moc košer. Jenže proto tady jsem, že jo? Tak tedy s brčálovým ksichtem zápasím nejen se svým žaludkem, ale i s foťákem. Neúspěšně předstírám focení. Chci se posunout do strany, že bych předstíral focení i jiné střechy, než té přímo pod sebou.

„Počkej, synku, to nebude potřeba, podívej se, co umíme, jen si to vychutnej!“ a dá rukou pokyn směrem dolů. Nechápu, copak to někdo může vidět? Ale rameno s plošinou se začíná otáčet... kolem dokola. Houpání ve větru se změní v bouři. Naštěstí v tom větru zaniká mé zalykání se a brkání a polykání.

Není to rychlé, asi jako pohyb pouťových labutí. Ale mne to vrhne na samé dno zoufalství. Chce se mi ječet s plných plic... já chci dolů!!!

Jako by mi četl myšlenky, dá pokyn a po jednom okruhu se plošina pomalu zatahuje a my konečně... klesáme.

Udělám pár kroků za velitelem stanice z plošiny na pevnou zem a... prohraju souboj vůle se žaludkem. Potupně se dávím a ještě potupněji vrhám... nahodím mu ze zadu nohy komplet zbytky své snídaně.

„Tady je odpověď, synku, k čemu ten oblek. Ale seš sekáč, udržel s to až do poslední chvíle, myslel jsem si, že vrhneš už při kroužení, heh!“ a rozřehtá se na celé kolo a není sám. Vydávím poslední zbytky stravy a se slzami v očích se prostě rozřehtám také.

Na celou příhodu si vzpomenu často i později, kdy krátkodobě s hasiči přijdu do mnohem bližšího styku a mám možnost účastnit se atmosféry jejich řídícího štábu při jedněch z velkých povodní na Moravě. Na tu schopnost těch chlapů reagovat i ve vypjatých situacích poměrně klidně, rozvážně a stále s humorem.

A zkuste si pak takového vtipálka nezamilovat! ;)

Autor: Karel Boháček | pátek 21.1.2011 6:42 | karma článku: 16.05 | přečteno: 1253x

Další články blogera

Karel Boháček

Jaký sexuální fetiš je pro chlapa neodolatelný? Aneb Názory muže za zenitem 9. část

V předposlední části desetidílné minisérie uděláme něco, co jsme zatím zdánlivě nezkusili ani náznakem.

19.11.2017 v 9:03 | Karma článku: 21.36 | Přečteno: 876 | Diskuse

Karel Boháček

Názory muže za zenitem – 8. Jak se chlapi „staví“ k sexuálním pomůckám partnerek?

Erotické eshopy jsou plné různého pestrobarevného zboží. Mnoho těch barev je určeno pro ženy nebo ženám.

7.11.2017 v 8:08 | Karma článku: 22.74 | Přečteno: 963 | Diskuse

Karel Boháček

Podzim rozhazuje dukáty na Kvapilovo jezírkách

A rozhazuje je plnými hrstmi bohatý ve svém zlatě, majestátnosti i nepolitické příslušnosti. Vládne pravidelně a bez voleb.

1.11.2017 v 8:30 | Karma článku: 18.28 | Přečteno: 458 | Diskuse

Karel Boháček

Názory muže za zenitem – 7. Kdy mají chlapi nejraději sex?

Zdánlivě banální otázka v sobě opět obsahuje mnou oblíbenou mnohovrstevnatost, tedy odpovědět se dá mnoha způsoby.

24.10.2017 v 8:08 | Karma článku: 24.65 | Přečteno: 921 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Stará levice umřela. Nová přebírá moc.

Sociální demokraté o víkendu sněmovali v Hradci Králové. Sešel se tam poprvé po prohraných volbách jejich Ústřední výkonný výbor a bylo to jednání neveselé.

21.11.2017 v 12:38 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Barbora Hrušková

Alza - dvakrát a dost

Právě jsem zjistila, že můžu mít ve 34 letech infarkt... stačí si dvakrát objednat něco v Alze a hned je zaděláno. Člověk si myslí, že ho už ho nemůže nic překvapit, nic vytočit a pak se objeví Alza a její infolinka a najednou

21.11.2017 v 11:31 | Karma článku: 23.27 | Přečteno: 1119 | Diskuse

Filip Kosák

Feministky mají knírek

Žijeme ve 21. století a spousta věcí je jinak, než tomu bylo dříve. Tak například tu máme ženskou emancipaci. Ta je hodně důležitá, protože ženy dneska mohou klidně fárat do dolů anebo močit vestoje.

21.11.2017 v 9:48 | Karma článku: 19.07 | Přečteno: 457 | Diskuse

Jana Slaninová

Pět romáckejch sluníček a bezďák

Prší. Psa by nevyhnal. Deštník posílá k zemi proudy vody a cáká na nohy. Lezu do tramvaje a tam sedí v reflexních montérkách pět cigánských šohajů.

21.11.2017 v 8:08 | Karma článku: 22.22 | Přečteno: 889 | Diskuse

Helena Vlachová

O řeckém jogurtu Čechách

Mohla bych dnes začít jako v pohádce. Byl jednou jeden bílý jogurt a všichni jej měli rádi. Za to, že voněl po smetaně...

21.11.2017 v 6:05 | Karma článku: 29.01 | Přečteno: 1034 | Diskuse
VIP
Počet článků 758 Celková karma 24.65 Průměrná čtenost 1124

Facebook Blog iDnes

 

Největší ďáblova lež spočívá v tom, jak nalhává lidem. že ... vůbec neexistuje, 

říká autor knihy

 

Nikdy jsem to s holkama neuměl

 

a blogového projektu

 

Kraťasy

kkkkk



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.