Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh voyeura - pokračování

2. 01. 2013 8:45:07
... znova zaostřím na lavičku. Taška. Už tam není. Cítím zklamání. Obrovské. Hořké.

Nemohu se nadechnout a ani se mi nechce tomu uvěřit. Přibíjí mne to na místo a tečou mi slzy. Stejně, jako tenkrát...

Jako ve snu stisknu ovládání a můj vozík se otočí na místě a míří od pozorovatelny k ledničce. Periferně vnímám pahýly svých nohou, trčící z vozíku a stále polykám vlastní slanou chuť...

***

Když jsem se dostal k ledničce, byl jsem z nejhoršího venku a na tu podělanou tašku jsem zapomněl... na svoje nohy amputované v půli stehen... ne.

Na to se zapomenout nedá...

Vytáhnul jsem ze šuplete v chlaďáku vakuované párky a hořčici. Kremžskou. Má neuvěřitelnou schopnost udělat z nepoživatelné hmoty chutnou uzeninu. Rohlíky byly od včera. Mikrovlnka z nich vytvořila čerstvé pečivo. Jo, teplá večeře, už maminka mi říkala, že je to zdravé ...

Dojídal jsem, když se od ozval zvonek. Od vstupních dveří.

Nečekal jsem tenhle večer nikoho.

Žádný večer nikoho nečekám.

Už pár let.

Asi proto jsem vystřelil se svým vozítkem směrem ke dveřím s dost velkým zpožděním. A než jsem k nim dorazil, hlavou mi toho proběhlo víc než dost.

Jak to, do hajzlu, že jsem si dosud nenechal namontovat ven kameru, abych viděl, kdo je za dveřmi???

Vlastně ale... nikdo z těch, co mi dříve patřili do života, nevěděl, kam jsem se přestěhoval. Jednou jedinkrát na mne zazvonila sousedka, starší dáma, přišla se seznámit a přinesla nějaké buchty. To jsem ještě neměl svůj dalekohled a zpíjel jsem se do němoty a napravoval se další dávkou chlastu hned po probuzení z té němoty.

Probudila mne z ní zvonkem.

Poblil jsem jí nohy.

Od té doby nikdo nezvonil.

Časem jsem přišel na to, že nemám sílu se k smrti uchlastat a sáhnout si na život jinak... jsem nedokázal. A pak jsem si koupil dalekohled. A dostal chuť přežít.

Teď by se hodila ta kamera za dveřmi!

Parkoval jsem dávno u nich, ale ruku jsem neměl ani na klice. Poslouchal jsem. Slyšel jsem vzdáleně ulici... z blízka tlukot svého srdce... jinak nic. Několikrát jsem se nadechl a vydechl. Vysál jsem si z mezery mezi zuby zbytek párku. Polknul.

Sáhnul jsem na kliku a stiskl a začal otevírat. Otevřel jsem na maximum, co mi řetízek dovolil a nakoukl z vozíku ven. Nikdo. Jen nepatrné zašustění igelitu, ale z vozíku toho tou škvírou až tak moc vidět nebylo. Zavřel jsem znovu. Vyháknul jezdce na řetízku z ocelové mezery. Ticho. Jen kývající se řetěz jemně cinká o zárubeň.

Otvírám. Bojím se.

Uhnu s vozíkem trochu stranou a nechám dveře setrvačností narazit do zdi. Ale dřív, než se tak stane, převalí se přes práh igelitová taška, opřená o dveře do mého bytu. Nevěřícně na ni koukám. Když na chvilku zavřu oči, pod víčky znovu vidím dvě drbny, důchodce, lesby, další netečně kolem lavičky s taškou procházející osoby.

Nechám oči zavřené. A představuji si, jak natahuji trup i ruku směrem k podlaze. K tašce. Beru ji za dno. Zvedám a z ní se na podlahu skutálí...

... moje hlava.

Vytřeštěné oči na ní jsou plné bolesti jako ve chvíli, kdy jsem se, v polosedě, probral na nemocničním lůžku a sáhl si do míst, kde jsem měl mít nohy. Jsou plné i překvapení toho momentu, kdy jsem přes pokrývku nahmatal místo nohou... postel. Řez na krku pod hlavou je proveden čistě, chirurgicky. Hlava má otevřená ústa v němém obviňujícím výkřiku.

Když jsem oči znova otevřel, podlaha byla prázdná. Rozesmál jsem nahlas takovým způsobem, že se naproti přes chodbu otevřely dveře jiného bytu.

Rychle se zavřely.

Asi špatně odhadla vzdálenost, na kterou jsem jí schopen poblít nohy.

Řehtám se dál.

Nechávám otevřené dveře a jedu k pozorovatelně. Otvírám okno. Kurevsky drahý dalekohled letí z okna.

Bydlím dost vysoko.

Za ním letí i mobil.

Koupím si nový. Časem. Až se naučím vše si obstarat sám, bez telefonu.

Zavírám okno, házím na sebe bundu, zamykám byt a nacouvám do přivolaného výtahu. Po dlouhé době se cítím... skvěle. Jako malý kluk, který jde poprvé sám ven... za dobrodružstvím...

Nejdříve ale zamířím k lavičce v parku. Tak... pro jistotu ;)

Autor: Karel Boháček | středa 2.1.2013 8:45 | karma článku: 27.41 | přečteno: 1579x

Další články blogera

Karel Boháček

Jaký sexuální fetiš je pro chlapa neodolatelný? Aneb Názory muže za zenitem 9. část

V předposlední části desetidílné minisérie uděláme něco, co jsme zatím zdánlivě nezkusili ani náznakem.

19.11.2017 v 9:03 | Karma článku: 21.37 | Přečteno: 891 | Diskuse

Karel Boháček

Názory muže za zenitem – 8. Jak se chlapi „staví“ k sexuálním pomůckám partnerek?

Erotické eshopy jsou plné různého pestrobarevného zboží. Mnoho těch barev je určeno pro ženy nebo ženám.

7.11.2017 v 8:08 | Karma článku: 22.75 | Přečteno: 965 | Diskuse

Karel Boháček

Podzim rozhazuje dukáty na Kvapilovo jezírkách

A rozhazuje je plnými hrstmi bohatý ve svém zlatě, majestátnosti i nepolitické příslušnosti. Vládne pravidelně a bez voleb.

1.11.2017 v 8:30 | Karma článku: 18.28 | Přečteno: 459 | Diskuse

Karel Boháček

Názory muže za zenitem – 7. Kdy mají chlapi nejraději sex?

Zdánlivě banální otázka v sobě opět obsahuje mnou oblíbenou mnohovrstevnatost, tedy odpovědět se dá mnoha způsoby.

24.10.2017 v 8:08 | Karma článku: 24.65 | Přečteno: 922 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Martin Faltýn

Dřěvo sě šišou odievá

Což není nic jiného než parafráze názvu známé české středověké lyrické básně. Nuže, na jaře listí - na podzim šišky. Ale lyriku ode mne nečekejte, spíše pár fotografií a úvah.

23.11.2017 v 18:00 | Karma článku: 4.82 | Přečteno: 161 | Diskuse

Klára Tůmová

Nechoď pryč!

"Miláčku, poď domů, já fakt musim jít!" Koukám na hodinky, což v zimní výbavě není jen tak, a přemýšlím, zda má ještě cenu stresovat se tímhle autobusem, když za chvilku jede další...

23.11.2017 v 17:01 | Karma článku: 9.06 | Přečteno: 244 | Diskuse

David Vlk

Pane, vy jste čuňas, aneb rána jsou již chladná a vánoce za rohem.

V kapse mi šustí pytlík na psí hovínka a já čekám. Včera jsem zrovna četl, jak je takový hovínko pro horolezce na Nanga Parbatu vítaným zdrojem životodárného tepla.

23.11.2017 v 14:36 | Karma článku: 30.65 | Přečteno: 1042 | Diskuse

Petr Omelka

Gitans - cikáni po francouzsku

"Svoboda je poznaná nutnost," prohlásil kdysi jeden vousatý chlapík. Měl pravdu. Cikáni to ale věděli od nepaměti.

23.11.2017 v 14:03 | Karma článku: 23.56 | Přečteno: 1081 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Dobrá fotka je ulovením vzácného momentu, co neumře časem (obhajoba vítězného snímku)

Stejně jako to říkáme o dobré reportáži, co vytáhne věc v čase aktuálním na světlo boží, ale dobrá, čtivá a platná obsahem a poselstvím je i za sto let. Jako se zdaří stejné malíři, jako Michelangelův David má v očích odhodlání

23.11.2017 v 13:17 | Karma článku: 14.83 | Přečteno: 515 | Diskuse
VIP
Počet článků 758 Celková karma 24.00 Průměrná čtenost 1124

Facebook Blog iDnes

 

Největší ďáblova lež spočívá v tom, jak nalhává lidem. že ... vůbec neexistuje, 

říká autor knihy

 

Nikdy jsem to s holkama neuměl

 

a blogového projektu

 

Kraťasy

kkkkk



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.