Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Brácha byl vždycky pěkná svině

29. 02. 2016 8:00:00
Ležím na plechové rozpálené střeše pětipatrového paneláku a do těla jen v plavkách mi perou pichlavé paprsky červencového slunce.

Smažím se dobrovolně v potu jako steak ve vlastní šťávě a přemýšlím, proč jsem na svou první dovču u moře místo nějaké ženské vzal mladšího bráchu?

Můj brácha byl totiž vždycky pěkná svině!

Když si mami to uřvané mimino kdoví odkud přinesla, bylo mi pět let. Už tenkrát jsem měl podezření, že tu radost, co z něj mám mít a kterou mi všichni viditelně vnucovali, budu muset asi předstírat. A po pár dnech a nocích jsem si byl téměř jistý, že ji moc dlouho hrát nevydržím...

Nejhorší bylo, že na něj neplatila standardní taktika. Za normální situace, když se vám někdo neustále sere do vztahu s první ženou vašeho života, prostě zkusíte kde co, abyste si vybojoval prvenství. Jenže brácha brečel lépe než já, usmíval se bezelstněji než já a i přes srozumitelně vyjadřovací handicap uměl lépe vyslovit své potřeby.

Zkusím ho uplatit, řekl jsem si. A tak když jsme zůstali na pár okamžiků sami, nabídl jsem mu hrst toho nejlepšího, co jsem zrovna měl. Lentilky. Dělal ofuky a výhružně zašermoval paží tak, že mi je všechny vyrazil z dlaně. Navíc začal ječet, jako kdyby ty lentilky byly jeho a já mu je sebral. Využil jsem toho, že musel při lapání po dechu otevřít ústa. Shýbnul jsem se a jednu sebranou z koberce jsem mu mezi bezzubé dásně pohotově vhodil.

Ztichnul a zkoumavě žužlal. Na tváři se mu usadil blažený výraz. Hurá! Bude to dobré, říkal jsem si v duchu. Jenže oboustranná pohoda trvala jenom několik vteřin. Brácha náhle začal měnit barvy. Z té své běžné přešel nejdříve do tmavě rudé a ta světlala v zelenobílou. Vše za hrobového ticha. Dokonce i dech dokázal zadržet tak, že ho nebylo slyšet!

Bohužel mu na ten trik skočila máma. Té stačil jediný pohled na lentilky rozsypané kolem nás k tomu, aby mrňavého simulanta otočila na bok a lehkou herdou do zad mu lentilku vyrazila ze žgraní! Neumíte si představit ten řev, který ze sebe začal vzteky vydávat! Něco tak hrozného jsem snad v životě neslyšel. I já chtěl mámě předložit svou objektivní verzi, ve které jsme s bráchou právě vlastně navazovali kontakt, který se zdál rozvíjet se nadějně a slibně až do chvíle, kdy se on začal chovat nefér. Ale k mému překvapení mě nechtěla poslouchat a rovnou mi jich pár vysolila na zadek:

„Já si myslela, že už jsi dost velkej a máš rozum!“

Slzy jako hrách mi tekly ne bolestí, ale ponížením. Pociťovaná nespravedlnost se mnou cloumala ještě dlouho a tehdy jsem pochopil, že brácha bude asi pěkná svině.

Běžely roky a já si pomalu zvykal na sousloví „je malej“. Bylo to zákeřné zaklínadlo, které máma používala při všech možných i nemožných příležitostech.

„Dej mu tu hračku, vždyť je malej!“

No právě! Ožužlá mi ji, oslintá mi ji, poblinká mi ji, rozbije mi ji. Copak tu nikdo nemá rozum? Copak tu nikdo nevidí ten šílený paradox?

„Neber mu to, vždyť je malej!“

No a co? Já to taky chci! On už to měl přeci dost dlouho, no ne? Teď jsem na řadě já, to on to nechce pochopit, že se můžeme i střídat!

„Podej mu to, vždyť je malej!“

Tak ať si vyroste snad, ne?! Já taky musel vyrůst, abych si mohl sáhnout na stůl pro to či ono a určitě jsem tak neřval a nemlátil s sebou vzteky o zem, jako on! Co by mu to udělalo, kdyby řekl „prosím“ tak, jako to umím hezky říkat já?!

„Nemlať ho, vždyť je malej!“

Ale to on si začal! Vyťal mi do nosu takovou, div se mi nespustila rajská! Samozřejmě, že tím plechovým autíčkem, které jsem dostal od babičky já, ale díky zaklínadlu „je malej“ jsem se smířil s tím, že už bude vždy smradlavé a ublemcané...

A tak jsem na výlučné vlastnictví většiny svých hraček postupně rezignoval. Jen ty nejhodnotnější kousky, jako několik gumových barevných postaviček indiánů, angličáka a barevný časopisový obrázek s herečkou, které z rozepnuté košile vykukovala bradavka a mně to, kdo ví proč, neuvěřitelně fascinovalo, se mi podařilo ulít do vyvýšených míst ve skříni mimo jeho dosah.

Rostl jsem. Brácha ... bohužel ... také. Nemělo pro mě proto být překvapením, když jsem se jednou vrátil ze školy s červenou pětkou v notýsku a vražednou náladou, že ho vidím u své otevřené skříně, jak si zamilovaně prohlíží zažloutlý obrázek s hanbatou herečkou. Vjel do mne vztek i žárlivost a pln dojmů z mayovek udeřil jsem rovnou pěstí! To byla bolest! Málem jsem si přerazil o bráchovu sanici zápěstí! A taky se ozvala příšerná rána, protože brácha úder neustál a hlavou břinknul o dveře skříně a ty se s mohutným prásknutím zavřely.

Když do pokoje přilítla máma, bylo mi jasné, že jí to nevysvětlím, tím spíše, když malý vetřelec seděl napůl omráčen na zemi, usedavě vzlykal a tvář mu začala fialově opuchat. Máminu představu spravedlnosti jsem cítil na svém zadku vzápětí a na pomoc si vzala tátův opasek. I přesto se mi povedlo za pár okamžiků nenápadně se přitočit k bratrovi, držícímu si sáček s ledem na tváři a špitnou:

„Ještě jednou mi vlezeš do mých věcí a...!“, významně jsem si přidržel tu druhou nebolavou pěst pod bradou. Dotčeně pokýval hlavou. Aby ne, už se nemohl vymlouvat, že mi nerozumí. Když na mne totiž čas od času žaloval, mluvil již tak obstojnou češtinou, že by mu ji i Palacký záviděl! Zmačkaný ušmudlaný obrázek jsem mu s výrazem španělského šlechtice daroval.

Měl jsem stejně ve skříni na jiném místě schovaný starý ohmataný německý katalog zásilkové služby, ve které bylo plno stránek krásných žen v průsvitném spodním prádle.

Nastala doba, dlouhá doba, studené války. Smír jsme si vynucovali vzájemným vydíráním. Bylo životně důležité udržovat rovnováhu, spočívající ve znalosti zločinů toho druhého. Tedy věděl - li brácha, že jsem v baru tajně ochutnal alkoholový likér, chránila mne před trestem pouze znalost konce mámina oblíbeného hrníčku a osoby pachatele, který ho měl na svědomí. Brácha byl prostě svině.

Čas ubíhal jako splašený. Neoblomní rodičové mne nutili brát ho s sebou ven. Z nějakého pro mne záhadného důvodu o to ale bratr velmi stál. Byl ochoten slibovat hory doly, jen aby otupil můj upřímný odpor k povinnosti vláčet s sebou kamkoliv tuhle trestaneckou kouli.

Mělo to ale i své výhody. Nemohl kout žádné pikle za mými zády a zločiny? Začali jsme páchat společně. Plenili jsme cizí zahrady a obírali zahrádkáře o plody jejich celoroční práce. Žádný záhon s jahodami nám neunikl. Cizí zahradní psi místo hlídání úrody hlídali, aby nás nikdo nenačapal. Třešňové aleje byly naším domovem. Švestky nestíhaly dozrávat. Z nezralých jablek nás často bolelo břicho a z hrušek jsme měli sračku jak řemen.

Za přečiny proti mým pravidlům jsem bratra spravedlivě trestal. Ale jenom já! Když ho nakopnul kluk z cizího vchodu, že na něj brácha, svině jedna, plival z okna, vymetl jsem s ním za bojového pokřiku „ty vole, nech ho bejt, vždyť je malej“ kopřivové houští tak důkladně, že revma nedostanou ani potomci jeho potomků.

Přišly první lásky a střední škola. Svět mého bratra se mi vzdálil. Občas jsem ho poslouchal, když se snažil něco nakecat rodičům nebo svým kamarádům a s údivem jsem slyšel mnohokrát svá vlastní slova nebo argumenty. Nicméně, byl jsem už nad věcí, taková prkotina mne nemohla přeci rozházet!

S nástupem na vejšku zmizel jsem na delší čas ze svého pokoje i našeho společného domova. Když jsem se na nepatrné chvilky vracel, vítal mne sevřením ruky a perfektně hraným upřímným objetím sympatický mladý muž. Můj pokoj vyhlížel netknutě. A přesto čistě, uklizeně. Můj tázavý pohled máti odměnila slovy:

„Na mne nekoukej, já Ti do pokoje nelezu a táta taky ne!

A tak ležím na plechové rozpálené střeše pětipatrového paneláku a do těla jen v plavkách mi perou pichlavé paprsky červencového slunce. Těším se na zítřejší odlet a říkám si, že tam přeci nepoletíme bílí jak ředitelé vápenky. Smažím se dobrovolně v potu jako steak ve vlastní šťávě a přemýšlím, proč jsem na svou první dovču u moře místo nějaké ženské vzal mladšího bráchu, když mne přerušil jeho hlas:

„Hele, brácha ... kdy ́s měl naposled v posteli babu?“

Nějak se mi nechce mu vysvětlovat, že jsem se nedávno trochu víc citově angažoval a nedopadlo to. Že nemám zrovna chuť ani na namlouvací ani pářící rituály. Že mi momentálně vyhovují věci tak, jak jsou, bez ohledu na tu spoustu krásných volných bab kolem mne, vysílajících nápadně i méně nápadně, že jsou k mání:

„Hm, to neřeš...ani nevím.“

„Tak kdybys, brácha, chtěl ... tak si puč tu mou, je docela dobrá!“, zapálil si tvrdou spartu a labužnicky s rukama v týle vdechl naplno kouř a vypustil ho nosem.

Brácha byl vždycky pěkná svině ...

Autor: Karel Boháček | pondělí 29.2.2016 8:00 | karma článku: 28.10 | přečteno: 1253x

Další články blogera

Karel Boháček

Jaký sexuální fetiš je pro chlapa neodolatelný? Aneb Názory muže za zenitem 9. část

V předposlední části desetidílné minisérie uděláme něco, co jsme zatím zdánlivě nezkusili ani náznakem.

19.11.2017 v 9:03 | Karma článku: 21.55 | Přečteno: 896 | Diskuse

Karel Boháček

Názory muže za zenitem – 8. Jak se chlapi „staví“ k sexuálním pomůckám partnerek?

Erotické eshopy jsou plné různého pestrobarevného zboží. Mnoho těch barev je určeno pro ženy nebo ženám.

7.11.2017 v 8:08 | Karma článku: 22.75 | Přečteno: 965 | Diskuse

Karel Boháček

Podzim rozhazuje dukáty na Kvapilovo jezírkách

A rozhazuje je plnými hrstmi bohatý ve svém zlatě, majestátnosti i nepolitické příslušnosti. Vládne pravidelně a bez voleb.

1.11.2017 v 8:30 | Karma článku: 18.28 | Přečteno: 459 | Diskuse

Karel Boháček

Názory muže za zenitem – 7. Kdy mají chlapi nejraději sex?

Zdánlivě banální otázka v sobě opět obsahuje mnou oblíbenou mnohovrstevnatost, tedy odpovědět se dá mnoha způsoby.

24.10.2017 v 8:08 | Karma článku: 24.65 | Přečteno: 922 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Naďa Dubcová

Vykašlete se na ty vznosné věty o líbání prstenu

Jestliže by měl někdo zabránit vládnutí ANO s podporou KSČM a SPD, pak jsou to demokratické strany, říkám já.

24.11.2017 v 21:58 | Karma článku: 19.55 | Přečteno: 674 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Mně taky, ale jinak!

O kampani „me too“ toho bylo popsáno dost. Někdy negativní pohled, zážitek nebo děj, přinese rozhodnutí ke změně přístupu a snaze udělat to jinak. Třeba na to jít úplně opačně.

24.11.2017 v 18:30 | Karma článku: 7.38 | Přečteno: 280 | Diskuse

Martina Studzinská

Dáma minimálně s dvěma P

Pořádkumilovnost a vstřícnost. Takové dobré vlastnosti. Ale někdy se jimi jejich nositel/ka dokáže těm kolem doslova zprotivit. Nevěříte?

24.11.2017 v 16:53 | Karma článku: 7.49 | Přečteno: 313 | Diskuse

Jiří Turner

Tak soudržky a soudrzí, karty na stůl!

Vždy mě pobaví, když po zveřejnění článku, kterým vyjadřuji svůj názor na komunisty a jim podobné, se mě soudruzi a jejich sympatizanti snaží v diskusi napadat tak, aby nemuseli veřejně odtajňovat své přesvědčení. A to mě těší.

24.11.2017 v 16:51 | Karma článku: 18.29 | Přečteno: 657 | Diskuse

Milan Šupa

Co jsou Zákony Boží?

Zákony Stvořitele nemohou být zákony, pocházejícími od lidí, ale musí být Zákony přírodními. Zákony vesmírnými, nebo univerzálními.

24.11.2017 v 15:15 | Karma článku: 10.86 | Přečteno: 205 | Diskuse
VIP
Počet článků 758 Celková karma 24.01 Průměrná čtenost 1124

Facebook Blog iDnes

 

Největší ďáblova lež spočívá v tom, jak nalhává lidem. že ... vůbec neexistuje, 

říká autor knihy

 

Nikdy jsem to s holkama neuměl

 

a blogového projektu

 

Kraťasy

kkkkk



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.