Karel Boháček

S někým v dohledu se prostě nevyčůrám

10. 07. 2017 12:00:00
Dlouhá cesta autobusem a před ní půllitrový hrnek čaje. Kolik mi to tenkrát bylo? Sedmnáct? Do té doby vše v pohodě ...

Po dvou hodinách drncání a neustálého vibrování na sedačce jsem pociťoval nutkání tak silně, že jsem se nenápadně rozhlížel, zda to nutkání dokonce není i slyšet.

Když se po další hodině jízdy blížila slíbená přestávka, naprosto regulérně jsem si potil i mezi staženými půlkami a bledost mého obličeje vzbuzovala soustrastné pohledy nejbližšího okolí. Ti otrlejší mi nabízeli igelitovou tašku v domnění, že právě a jen rozbouřený žaludek je můj hlavní problém.

Autobus konečně zastavil a všichni se hrnuli ven. Já? Se strachem, že se mi s každou další sekundou, kdy se nevyprázdním, snad močový měchýř roztrhne ... jsem se pouze šoural. Otřesy způsobené chůzí v mozku vyvolávaly až panicky bolavá zemětřesení.

I přes to jsem ve frontě na jeden pisoár a jednu kabinku nebyl poslední. Docela to odsýpalo a tak během několika dalších minut, které mi přišly ovšem delší než hodiny, jsem stál na doslech i dohled pisoáru a poslouchal různé komentáře spolutrpících včetně zvuků spojených s dopadem proudící tekutiny do keramiky.

A pak se to stalo. Stál jsem rozepnutým poklopcem nad pisoárem, na krku cítil dech dalšího zoufalce a někdo vzadu pronesl netrpělivě:

„Tož kdo to tam, kurňa, zdržuje? Sa tu móžem aj pochcať!“

A ve mně se stresem všechno sevřelo a neuronil jsem ani kapku. Tíživé ticho se mi zabodlo do páteře, přinutil jsem zapnout zip a potáceje se pryč jsem skoro v mdlobách vnímal cizí jasně uvolňující zvuky dalšího v pořadí s jeho úlevným:

„Konečně!“

Štěstí v neštěstí bylo, že to křoví v blízkém parku nemělo trny a bylo poměrně neprůhledné. Vytvořilo zdání soukromí a já se konečně vyprázdnil. Trvalo to tak dlouho, až jsem dostal strach, že to snad nestihnu vytřepat vše dřív, než se začne autobus rozjíždět vstříc dalším dobrodružstvím.

Od oné události se podobné situace začaly opakovat na každých veřejných záchodech. Když jsem se postavil k pisoáru a na levém rameni cítil jednoho spolutrpícího a na pravém dalšího a poslouchal jejich úlevné zvuky, sám jsem opět statečně ... držel. Proto jsem se snažil dopředu eliminovat potřebu navštívit společné veřejné toalety, a když už jsem na ně musel, snažil jsem se vyhlídnout si nějakou sympaticky vyhlížející uzavíratelnou kabinku. Bylo-li plno ... číhal jsem trpělivě na správný okamžik a nasadil tvrdé lokty v boji o pocit samoty.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Další hodně nešťastný zásek jsem si připsal v době, kdy jsem již jako dospělý mladík bojoval s klíšťovou encefalitidou. V horečkách přes jednačtyřicet, zavodňovaný a vyživovaný nitrožilně, stal jsem se obětí lumbálky. Čili lumbální punkce, při které se odebírá mozkomíšní mok tupou silnou jehlou přímo z meziobratlového prostoru. Tenkrát bylo po ní nařízeno ležet dvacet čtyři hodin ve vodorovné poloze na zádech.

Byl to můj třetí den v nemocnici a první den, na který si vzpomínám. Dva dny jsou mlha a mrákoty a občas hlas nějaké sestry nebo lékaře.

Horečka polevila na tenkrát neuvěřitelně přijatých čtyřicet a já se rozhlížel kolem a komunikoval. Na pokoji jsme byli čtyři. Dřevorubec s tím samým, co já. Další dřevorubec s podezřením na vzteklinu od pokousání liškou. A pak nějaký tatínek s malou holčičkou, oba je pokousal neznámý pes a tak tam absolvovali společně protivzteklinovou injekční kúru. Hezky přímo do bříška.

A tak jsem ležel a ležel a švitořil na všechny strany asi tak čtyři hodiny, když jsem začal pociťovat nutkání. Za další dvě hodiny jsem sice věděl, která sestřička je fajn a kterou spolunocležníci megerou zovou, ale také mi docvaklo, že dvacet čtyři hodin zadržovat nevydržím.

Neprozřetelně jsem se zmínil nahlas, že potřebuju. Jeden z dřevorubců aktivně zazvonil na sestru a ta když viděla mou snahu se zvednout, spráskla ruce:

„Vy jste se snad zbláznil? Chcete umřít? Koukejte ležet, přinesu bažanta!“

Bažanta? A co to je? Vůbec jsem nerozuměl, žádná zkušenost. Když tu plastovou věc přinesla, prolétlo mi mimoděk hlavou, že jsem se tu nezbláznil já, ale někdo jiný, když se domnívá, že se do toho na pokoji vyčůrám.

No a k dovršení všeho mi sestřička tu věc podala a postavila se pár centimetrů od mého horečkou rozpáleného čela a zpěvavě protáhla:

„Tak dělejte, nemááám tu jen vááás!“

Stydlivě jsem bažanta zasunul pod peřinu, do hrdla vložil strachy smrsknutý úd. A co myslíte? Kdo myslí, že nic, zapíše si malé nepodstatné plus.

Sestřička se snažila. Na břicho mi nahřátý termofor podala. Vodu z kohoutku do umyvadla hlasitě pouštěla. Žel, jen tím navyšovala má muka plynoucí z potřeby a zároveň nemožnosti se vyprázdnit.

Nakonec útrpně prohlásila:

„Tož já skáknu pro doktora, ať vás vycévkuje.“, a zmizela z pokoje.

Během minuty mi moji starší a zkušenější nemocní „kamarádi“ stačili cévkování popsat tak veskrze kladným způsobem, že se najednou ozvalo hlasité žuch! A já klečel na čtyřech vedle postele na linu.

Páteř s hlavou v jedné rovině, vydal jsem se směr záchod. Hlasité povzbuzování všech kolem mi dodalo sílu a také jsem měl štěstí. Hned vedle našeho pokoje byly sprchy a nikdo v nich. Vplížil jsem se, do jednoho většího zděného sprchového kouta, nad podlahovou vpusť a s pocitem naprostého soukromí se konečně v této divné poloze vyprázdnil. Pak už jsem to obrovské vypětí silově nezvládl. Převalil jsem se na bok přes zvýšenou obrubu sprchového kouta a na příjemně chladivé podlaze nekompromisně omdlel.

Probral jsem se ve své posteli. Se zvýšenou ostrahou. Několik sestřiček a lékař se do mě pustili hned, jak jsem začal vykazovat známky života.

Jenže mně běžela hlavou parafráze z komiksu Rychlé Šípy:

„Řežte se mne, bijte si mne, mučte si mne chlebovou polévkou, stejně jsem nejšťastnější člověk na světě ... právě jsem se vyčůral!“

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Už dlouho vím, že je to poměrně rozšířená sociální fobie a málokdo, kdo jí trpí, o ní rád mluví. Říká se jí parureza. Nevybíravě postihuje pány i dámy.

Dobrá zpráva? Je léčitelná. Proberte to v klidu se svým lékařem.

Je i příjemně samoléčitelná. Proberte to v neklidu se svou sexuální partnerkou ...

Zvyšte článku karmu!
Autor: Karel Boháček | | karma: 34.92 | přečteno: 2782 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 70 příspěvků.
Poslední z 17. 7. 2017, 16:09

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz